Myslivecké fórum

Vložil: Fesoj | Upravit článek | 30.11.2013 20:29 | zobrazeno: 5283

Děda byl myslivec jak se sluší, přírodu miloval celou duší.
On vynikal v umění mnohém, především však byl kynologem
a kolegové ve sdružení uznávali, že nad něj není.
Lovecké psy rozličných plemen ve svém psinci náš děda choval,
špatným výcvikem pokažené svým kamarádům napravoval.

Jednoho dne mu lovec známý mladého pointra přivedl
a přiznal, že svými metodami by s tím psem pranic nesvedl -
nos prý má dobrý, daleko hledá a zvěř perfektně vystaví,
když se však zajíc z lože zvedá, ani čert už ho nezastaví,
daleko za obzor ho žene, až za hodinu se prý vrací...
"Je to holt zvíře nezvedené, budete s ním mít těžkou práci !"

Děda se s psíkem mazlí trochu, hlavu mu v dlaních pochová.
"Tak jako ty, můj milý hochu, se řádný ohař nechová -
ty se snad cítíš vlkem dravým, zajíčky honíš jetelem ?!
Však já ti, pejsku, brzo spravím morálku trestným výstřelem !"

Jak středověký alchymista děda kouzelný náboj chystá,
zvláštní munici připravuje, jež trestá, ale nezraňuje -
nejmenší brůčky, aby štíply, ale pod kůži nepronikly,
prachu též méně, než je zvykem, aby zásah jen škubl psíkem.
Potom si vyšli do revíru, aby psovi vymezil míru,
kterou musí vždy respektovat, jinak bude trest následovat.

Pes za zajícem vyrazil. Aby ho výstřel nesrazil,
děda ho odběhnout nechává. Poslední povel vydává,
ale zbytečně "Daun !" mu velí... Puška vysílá pozdrav vřelý,
zásah naostro zezadu zaráží k štvaní náladu,
pointr proutek stahuje a "povím, povím" žaluje.
Myslí si asi pejsek smělý, že napadly ho vzteklé včely.
u dědy hned ochranu hledá a k noze mu poslušně sedá.

Když děda pejska předává, pán si ho předvést nechává.
Je jiný, než byl před měsícem, už nehoní se za zajícem.
Překvapil pána i jeho ženu, na zkouškách získal I. cenu.
Nakonec ještě, dámy, páni, přidávám jedno varování,
které vždy na paměti mějte : TOHLETO NIKDY NEZKOUŠEJTE,
ať nedopadnete jak dědův známý, jenž psa "pokropil" osmičkami.
Flintu měl zahodit radši ! Někdy jediný brůček stačí,
jen zaroloval pejsek milý, pánovi oči pro pláč zbyly.

Franta Kovář, to byl náš děda, kterého jsem si vždycky vážil.
Nikdy se zapomenout nedá, co krásných příhod jsem s ním zažil,
těžká nemoc však život ničí a smrt dělá poslední tečku...
Ve věčných lovištích teď cvičí svatému Hubertovi psí smečku.