Něco o skolení lišek z počátku minulého století
Vložil: Ron Gordon | Upravit článek | 06.02.2018 10:33 | zobrazeno: 4465
O skolení lišky
Snad každý lovec, který má lišky v revíru, slyšel už některou \"skoliti\" v době kaňkování, což bývá už v lednu nebo nejpozději do poloviny března dle mírnější nebo nepříznivější povětrnosti. Jako vzácnost bývá v loveckých listech oznamováno, že ten neb onen slyšel lišku skoliti v neobvyklý čas.
Porovnav mnoho takových zpráv, seznal jsem, že všechny ty \"neobvyklosti\" dají se snadno vysvětliti.
Předně jest si uvědomiti, že každý savec a pták má svůj přirozený hlas, jímž vyjadřuje různé pocity, a hlas tedy ozývá se od případu k případu, a nelze tu tedy mluviti o neobvyklostech.
Je pravda, opatrná liška nerada se ozve, vědouc, že se tím prozradí, ale někdy je přece nucena se ozvati. Záleží tedy na tom vzpomenouti si, jaké okolnosti nutí lišku, aby skolila.
Kdo píše, že slyšel skoliti lišku, neudává nikdy, slyšel-li lišáka nebo lišku, ač hlas obou pohlaví lze i necvičenému uchu snadno rozeznati. Je ovšem těžko hlasem lidským napodobiti hlasy zvířat, ale přece alespoň přibližně naznačiti, jak se skolení lišáka od lišky rozeznává po hlase.
Skolení lišáka podobá se zvuku \"kau, kau, kau\", přičemž dvouhlásku \"au\" je vysloviti jako dvě slabiky, ale všechno rychle za sebou. Hlasem tímto ozývá se lišák několikrát za sebou. Zvuk skolení nikterak nepodobá se štěkotu psa, není v něm živého výrazu hlasu psího, skolení je monotonní, duté a sípavé.
Liška ozývá se hlasem, který lze naznačiti dvojslabičným slouvem \"iauf\", při čemž \"i\" dlužno vysloviti pro sebe, přece však tak, aby splývalo se slabikou následující. Liška ozve se vždy jen jednou, skolí-li déle, ozývají se jednotlivé výkřiky vždy v dlouhých časových mezerách, lovec pozná, že to není skolení souvislé a že liška jen jednotlivé ozevy v přestávkách opakuje.
A teď konečně přicházíme k příčině, proč liška skolí. V době kaňkování skolí lišák, aby dovolal se družky. Žene se po její stopě a chvílemi se ozývá se svým \"kau, kau, kau\". Někdy několik seladonů najde stopu liščinu a pak ozývá se skolení častěji až do bílého rána. V té době ozve se také liška, aby buď o sobě dala vědomost, nebo aby nápadníka svého více rozohnila. Ale nezaslechneme jejího skolení vždycky v době kaňkování. Bývá to jen v revírech, kde je liška vzácným hostem, kde tedy má liška za sebou jen jednoho zamilovaného rytíře. Kde je stav lišek četnější, bývá vždy nepoměrně více lišáků než lišek, tu na sebe nemá liška příčiny, aby upozorňovala. Kdo dovede napodobiti skolení liščino, může jím v době kaňkování lišáka přivábiti na dostřel právě tak dobře, jako v jiné roční době zaječím vřeštidlem nebo napodobením pištění myší.
Sváží-li se lišky, bývá obyčejně kolem nich několik lišáků - čumilů a ti pak skolí, dokud se celá společnost nerozejde. Byla-li liška poraněna, aniž by však hned zůstala v ohni, chňapne obyčejně po místě, kam střela vnikla, a v tom případě také někdy zaskolí. Podobně učiní, je-li chycena do želez.
Hlas tento nemá nic společného s úzkostlivým vřeštěním raněného zajíce ani s úpěnlivým nářkem srnce, spíše má výraz zlosti.
Hrají-li si liščata před brlohem, ozve se často skolení z lovu se vracející lišky. Větří-li nebezpečí, dává svým \"iauf\" mláďatům výstražné znamení, aby hned do brlohu zalezla a nevylézala, dokud starostlivá matička nedá k tomu svolení. V takových případech ozve se liška zpravidla jen jednou.
Bylo také již často pozorováno, že liška napadla malého psíka, který se v lese potuloval. Bývá to zpravidla liška, která má liščata a toulavý psík přiblíží se jí k brlohu. Slabší pes vždycky před liškou ustoupí, ba zjištěny případy, že i jezevčík dal se na útěk. Liška ustupujícího psa pronásleduje a vztekle skolí v delších přestávkách. Někdy ozývá se i potom, když psík už úplně zmizel z dohledu.
Je jisto, že mohou nastati ještě jiné, docela nahodilé okolnosti, které lišku nebo lišáka přimějí ke skolení, ač, jak jsem řekl, zejména lišák nerad se ozývá mimo dobu kaňkování. Vždycky tedy lze nějakou takovou okolností vysvětliti, proč liška skolila v době neobvyklé.
Z různých zpráv o skolení mimo kaňkování zůstává jenom jediná, pro niž není vysvětlení. V jednom německém časopise četl jsem zprávu, že syn hajného dovedl velmi přirozeně napodobiti skolení lišky a že se mu ozývaly i v době mimo kaňkování. Jakou příčinu měly tyto lišky, aby se ozývaly? Ovšem ve zprávě té také se neudává, zdali skolili lišáci, nebo lišky.
Frt. Kašparovský, lesní správce, Lovecký obzor č. 7, roč. XI., 1908
O skolení lišky
Snad každý lovec, který má lišky v revíru, slyšel už některou \"skoliti\" v době kaňkování, což bývá už v lednu nebo nejpozději do poloviny března dle mírnější nebo nepříznivější povětrnosti. Jako vzácnost bývá v loveckých listech oznamováno, že ten neb onen slyšel lišku skoliti v neobvyklý čas.
Porovnav mnoho takových zpráv, seznal jsem, že všechny ty \"neobvyklosti\" dají se snadno vysvětliti.
Předně jest si uvědomiti, že každý savec a pták má svůj přirozený hlas, jímž vyjadřuje různé pocity, a hlas tedy ozývá se od případu k případu, a nelze tu tedy mluviti o neobvyklostech.
Je pravda, opatrná liška nerada se ozve, vědouc, že se tím prozradí, ale někdy je přece nucena se ozvati. Záleží tedy na tom vzpomenouti si, jaké okolnosti nutí lišku, aby skolila.
Kdo píše, že slyšel skoliti lišku, neudává nikdy, slyšel-li lišáka nebo lišku, ač hlas obou pohlaví lze i necvičenému uchu snadno rozeznati. Je ovšem těžko hlasem lidským napodobiti hlasy zvířat, ale přece alespoň přibližně naznačiti, jak se skolení lišáka od lišky rozeznává po hlase.
Skolení lišáka podobá se zvuku \"kau, kau, kau\", přičemž dvouhlásku \"au\" je vysloviti jako dvě slabiky, ale všechno rychle za sebou. Hlasem tímto ozývá se lišák několikrát za sebou. Zvuk skolení nikterak nepodobá se štěkotu psa, není v něm živého výrazu hlasu psího, skolení je monotonní, duté a sípavé.
Liška ozývá se hlasem, který lze naznačiti dvojslabičným slouvem \"iauf\", při čemž \"i\" dlužno vysloviti pro sebe, přece však tak, aby splývalo se slabikou následující. Liška ozve se vždy jen jednou, skolí-li déle, ozývají se jednotlivé výkřiky vždy v dlouhých časových mezerách, lovec pozná, že to není skolení souvislé a že liška jen jednotlivé ozevy v přestávkách opakuje.
A teď konečně přicházíme k příčině, proč liška skolí. V době kaňkování skolí lišák, aby dovolal se družky. Žene se po její stopě a chvílemi se ozývá se svým \"kau, kau, kau\". Někdy několik seladonů najde stopu liščinu a pak ozývá se skolení častěji až do bílého rána. V té době ozve se také liška, aby buď o sobě dala vědomost, nebo aby nápadníka svého více rozohnila. Ale nezaslechneme jejího skolení vždycky v době kaňkování. Bývá to jen v revírech, kde je liška vzácným hostem, kde tedy má liška za sebou jen jednoho zamilovaného rytíře. Kde je stav lišek četnější, bývá vždy nepoměrně více lišáků než lišek, tu na sebe nemá liška příčiny, aby upozorňovala. Kdo dovede napodobiti skolení liščino, může jím v době kaňkování lišáka přivábiti na dostřel právě tak dobře, jako v jiné roční době zaječím vřeštidlem nebo napodobením pištění myší.
Sváží-li se lišky, bývá obyčejně kolem nich několik lišáků - čumilů a ti pak skolí, dokud se celá společnost nerozejde. Byla-li liška poraněna, aniž by však hned zůstala v ohni, chňapne obyčejně po místě, kam střela vnikla, a v tom případě také někdy zaskolí. Podobně učiní, je-li chycena do želez.
Hlas tento nemá nic společného s úzkostlivým vřeštěním raněného zajíce ani s úpěnlivým nářkem srnce, spíše má výraz zlosti.
Hrají-li si liščata před brlohem, ozve se často skolení z lovu se vracející lišky. Větří-li nebezpečí, dává svým \"iauf\" mláďatům výstražné znamení, aby hned do brlohu zalezla a nevylézala, dokud starostlivá matička nedá k tomu svolení. V takových případech ozve se liška zpravidla jen jednou.
Bylo také již často pozorováno, že liška napadla malého psíka, který se v lese potuloval. Bývá to zpravidla liška, která má liščata a toulavý psík přiblíží se jí k brlohu. Slabší pes vždycky před liškou ustoupí, ba zjištěny případy, že i jezevčík dal se na útěk. Liška ustupujícího psa pronásleduje a vztekle skolí v delších přestávkách. Někdy ozývá se i potom, když psík už úplně zmizel z dohledu.
Je jisto, že mohou nastati ještě jiné, docela nahodilé okolnosti, které lišku nebo lišáka přimějí ke skolení, ač, jak jsem řekl, zejména lišák nerad se ozývá mimo dobu kaňkování. Vždycky tedy lze nějakou takovou okolností vysvětliti, proč liška skolila v době neobvyklé.
Z různých zpráv o skolení mimo kaňkování zůstává jenom jediná, pro niž není vysvětlení. V jednom německém časopise četl jsem zprávu, že syn hajného dovedl velmi přirozeně napodobiti skolení lišky a že se mu ozývaly i v době mimo kaňkování. Jakou příčinu měly tyto lišky, aby se ozývaly? Ovšem ve zprávě té také se neudává, zdali skolili lišáci, nebo lišky.
Frt. Kašparovský, lesní správce, Lovecký obzor č. 7, roč. XI., 1908
Komentáře:
| Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé. Taky se mohlo stát, že Vám byl zamezen přístup pravděpodobně z důvodů porušení pravidel slušeného vyjadřování v příspěvcích. Přihlásit se.... |
Autor: Radek V | 16.02.2018 11:04
Parádní čtení, 110 let staré,ale alespoň pro mě velice poučné a krásně psané. Pokud máš Rone více takového čtení, suň to sem! Nebo aspoň do SZ:))